(Ondřej Kučera, Petra Ťulpíková, UP Olomouc)

 

I. Úskalí českého jazyka

Cizinci, jejichž mateřština se neřadí k flexivnímu typu, často považují češtinu za jeden z nejtěžších jazyků. Učit se česky s sebou přináší mnoho úskalí různých jazykových rovin. Pokud se češtinu snaží osvojit Číňan, může být pro něj její komplexní zvládnutí stejně obtížné jako čínština pro Čecha. Vzájemná náročnost však nevychází jen s rozdílných jazykových systémů, ale navíc i z odlišného kulturního prostředí a společenského myšlení.

Úskalí fonetiky

Fonetika představuje pro Číňany první a mnohdy nepřekonatelné úskalí českého jazyka. Největší překážkou ale zdaleka není výslovnost ř, s níž se potýká mnoho cizinců. V čínštině totiž existuje u některých slabik iniciála, v české transkripci zapisována jako ž, v mezinárodní jako r, která se svou výslovností blíží českému [ř] (např. ve slově člověk, v české transkripci žen, v mezinárodní transkripci ren). Daleko větší problémy ale činí znělostní protiklad konsonantů a vokalická délka. V čínštině naproti sobě stojí přídechové (pch, tch, kch) a nepřídechové (p, t, k) iniciály, ale znělé a neznělé konsonanty už se nerozlišují. Pro Číňana neznalého češtiny by tak např. slova buk a puk nebo bůh a puch zněla naprosto stejně. Čínština by tak teoreticky neměla obsahovat znělé konsonanty, ale v některých slovech, která by mohla sloužit i jako pomůcky při procvičování znělostní opozice, např. ti-ti [tidi] - mladší bratr, ke-ke [kege] - starší bratr, nej-ke [nejge]- tamten, má výslovnost iniciály ve druhé slabice blíže spíš k znělému než k neznělému konsonantu. Svízelnější situace nastává u dvojice konsonantů h a ch. Znělé h se v jisté formě vyskytuje v tchaj-wanské čínštině, ale v standardní pekingské čínštině se prakticky nevyslovuje, např. chen chao - velmi dobře se na Tchaj-wanu vyslovuje jako [hen hao]. Čínština nerozlišuje ve slovotvorném významu ani opozici kvantity. U Číňanů učících se česky se může chybné užití krátkého a dlouhého vokálu projevit ve změně slovního druhu (hezky - hezký) nebo i lexikálního významu (láska - laská). Čínština naopak využívá délku slabiky k zdůraznění slova v rámci určitého segmentu nebo větného členu ve větě. Dalším obtížně zvládnutelným jevem se může stát alternace vokálů při skloňování slov (např. sůl - soli) nebo změna slovního základu při odvozování (dar - dárek, bílý - běloba). Číňané mají také často tendenci převádět česká slova do otevřených slabik, typických pro čínštinu, takže pak vznikají zkomoleniny typu krefu (krev), lesu (les). Ke komolení dochází i při výslovnosti víceslabičných českých slov. Převážná část slov čínských je jednoslabičná nebo dvojslabičná, v běžné mluvě se uplatňuje akronymické pravidlo, při kterém je např. u trojslabičného a čtyřslabičného segmentu přízvuk na první a poslední slabice, přičemž závěrečná slabika je právě nejpřízvučnější. V češtině se akronymické pravidlo vyskytuje snad jen při výslovnosti zkratek, např. ČSSD, ČSAD apod. Přízvuk se navíc v čínštině projevuje délkou slabiky a zdůrazněním tónu, takže pokud Číňan aplikuje stejný rytmus v českém jazyce, může pak třeba dojít ke krácení a komolení slabik slova, např. kopček (kopeček), přímný (příjemný) apod. Odlišná je oproti čínštině i intonace české věty. Zatímco čeština využívá intonaci stoupavou a klesavou k vyjádření věty tázací a oznamovací, v čínštině slouží melodie k rozlišování významu jednotlivých slov. Čínská věta oznamovací má obecně mírně klesavou intonaci, ale její míra záleží na tónech posledního slova věty. U otázky se dá postřehnout mírná stoupavost, která ale není určující, rozhodující je totiž utvoření věty připojením tázací partikule ma (tcha caj ťia ma? - Je doma?), kladem a následným záporem slovesa (tcha caj pu caj ťia? - Je doma?) nebo tázacím slovem (např. tcha š´ šej? - Kdo je to?). U čínských studentů českého jazyka by proto někdy dochází k tendenci tvořit otázku podle konstrukce klad - zápor, např. Už přišel nepřišel? Máš nemáš čas?

Úskalí morfologie

S problematikou české morfologie, zvláště s vytvářením správných koncovek při skloňování, se mnohdy potýkají i rodilí Češi. Pro Číňana je obtížnost morfologie už předem určena jedním základním faktem, v čínštině totiž takřka žádná morfologie neexistuje. Na druhé straně to může být i by výhoda, protože při studiu češtiny pak nedochází k ovlivňování souborem paradigmat vlastního jazyka. V čínštině navíc není přesně vymezený ani pojem slovního druhu. U syntakticky nezakotvených slov se často nedá určit, jsou-li přídavným nebo podstatným jménem, např. čchen-mo (mlčenlivý nebo ticho, mlčení), slovesem nebo podstatným jménem, např. jing-siang (ovlivňovat nebo vliv, důsledek) apod. Přesné určování slovního druhu a gramatických kategorií podle tvaru slova je tak z čínského pohledu prakticky novou jazykovou disciplínou. Čínština nevyjadřuje gramatický rod, např. i zájmena on, ona, ono se jednotně vyslovují [tcha] a po reformě písma se v mnoha případech zapisují i stejným znakem. Pády se v čínské větě dají určit podle slovosledu nebo předložky, samostatně však jednotlivá slova nevykazují žádné gramatické kategorie. Zvládnout soubory koncovek pro skloňování by pro Číňany, kteří se mimochodem rádi učí zpaměti, nemělo být nějak obtížné. Problémy ale nastávají už při zařazení do vzoru podle rodu. Zjednodušeně řečeno Číňan není zvyklý přiřazovat jevy a věci k mužskému, ženskému nebo střednímu rodu, např. u slova most by pro něj ani podle koncovky nebylo jasné, zda se skloňuje podle vzoru kost nebo hrad. Při učení českých podstatných jmen je proto aspoň ze začátku důležité pamatovat si i jejich rod. Neustálé procvičování samozřejmě vyžadují další úskalí jako dubletní tvary u jednotlivých vzorů (např. hradě, hradu v L sg.), gramatická homonymie (např. ženy v G sg., N, A, a V pl.) a synonymie (např. Češi i Čechové v N pl.) a zvláště pak gramatická kongruence. Nezbytné také je, připravit čínské studenty českého jazyka na existenci obecné češtiny a dialektů a na fakt, že v běžném hovoru s rodilým Čechem se budou setkávat nejen s úplně jinými koncovkami, ale s dalšími fonetickými, morfologickými a lexikálními variantami, které spisovná mluvnice češtiny neobsahuje. V kategorii sloves se Číňané nejčastěji potýkají s časem a videm. V čínštině je poněkud odlišnější chápání času, jedná se spíše o uskutečněnost nebo neuskutečněnost děje, který tak může být ve formě minulého času vyjádřen i v budoucnosti připojením slovesné přípony le (tcha laile wo ťiou coule - odešel jsem, jakmile přišel ale tcha laile wo ťiou cou - odejdu, jakmile přijde). Samotné sloveso zase neobsahuje žádné gramatické kategorie. Pro Číňana je velice těžce pochopitelná kategorie českého slovesného vidu, úzce propojená se slovotvorbou, pro níž neexistuje nějaké spolehlivé pravidlo. V čínštině se ukončenost děje často vyjadřuje připojením výsledkového modifikátoru, např. wan, ťien (kchan-wan - dočíst, tching-ťien - uslyšet). Rozdíly mezi českými nabízet a nabídnout, vybrat a vybírat či sušit a usušit nebo i významové rozdíly mezi prohlédnout, přehlédnout, vyhlédnout, zahlédnout, nahlédnout, dohlédnout jsou pak bez bližšího vysvětlení skoro nepostřehnutelné. Běžně proto dochází ke komolení slov a k vytváření neexistujících tvarů, protože všechny prefixy a sufixy nelze vždy připojovat ke každému slovesu.

Úskalí slovotvorby a lexikologie

Velká derivativnost je znakem bohatosti českého jazyka, ale z čínského pohledu jsou naopak všechny prefixační, sufixační a prefixačně-sufixační postupy známkou nejvyšší obtížnosti. Čínština tvoří slova většinou pomocí kompozice dvou autosémantických slabik (např. sin-kchu - namáhavý, úmorný se skládá ze slabik s významem sin - hořký a kchu - hořký, krušný). V českém jazyce se čínští studenti nemohou spoléhat ani na zákonitá pravidla odvozování, např. pro jména konatelská je vyhrazeno několik koncovek, ale samotný význam slov je spíše ustálen konvencí. Často pak dochází k otázkám, proč člověk který šermuje není šermař nebo šermista či šermák, ale šermíř nebo proč ten, který spravuje boty není botař, botník ale švec nebo obuvník. Za jistou formu sufixace v čínštině by mohla být považována např. jména označující druh umělce (cuo-ťia - spisovatel, chua-ťia - malíř, ale i kche-süe-ťia - vědec), jsou tvořena slabikou s významem nějaké činnosti a slabikou s významem sufixu pro uměleckou nebo odbornou činnost (ťia). Podobné nejasnosti se objevují i u slovotvorného formantu se, si, který se zase neřídí nějakým spolehlivým pravidlem, je otázkou jazykového citu a málokterý Čech by asi dokázal objasnit, proč se říká divit se a ne divit si. Je sice možné naučit se, že se se např. používá pro vyjádření náročnosti a neúčelnosti děje a si např. pro uspokojení z děje, ale pro Číňana už je v běžné mluvě o něco složitější poznat bez záměny významu slova, jestli jsem si vařil s obědem nebo jsem se vařil s obědem. Některé problémy mohou nastat v lexikální rovině jazyka. V čínštině se totiž používají některá slova, pro něž neexistuje český ekvivalent a naopak. Typickým příkladem je jednoslabičné slovo čching, znamená specifickou barvu, jejíž škála se rozpíná od zelené, modré až po černou. V češtině pak třeba významové nuance slov šedý, šedivý, našedlý jsou do čínštiny překládány jedním slovem (chuej). K významovým nejasnostem může docházet i při užívání českých frazémů, archaismů, při použití metaforičnosti, expresívnosti a ustálených slovních spojení. Vyjádření mít za ušima, být v balíku, šedá eminence, růžové brýle, kout pikle a další by proto měla být součástí výuky slovní zásoby.

Úskalí syntaxe

Česká syntax by mohla být v pohledu Číňana komplikovaná už svým poměrně volným pořádkem slov ve větě. Základním problémem by tedy bylo, jak najít v rozvité české větě podmět a přísudek. V čínštině stojí podmět a příslovečná určení před slovesem, předmět obvykle následuje za slovesem. Běžně se sice vyskytují případy se zdůrazněným předmětem na začátku věty, ale obecně řečeno má čínština pevný pořádek slov. České věty vytvořené čínskými studenty proto nejčastěji podle vzoru věty čínské a i bez ohledu na situační zakotvenost začínají podmětem (např. My v neděli půjdeme do kina.). Vliv čínské věty je patrný i na striktním vyjadřování podmětu (Já přišel jsem. místo Přišel jsem.) a rozdílném chápání při zdůraznění větného členu, které čínština neprovádí pořádkem slov ve větě, ale fonetickými prostředky jako je prodloužení slabiky a zdůraznění jejího tónu. Poměrně odlišné je užití některých spojek. Čínština nevyjadřuje spojku že. Věty typu Myslím, že přijde pozdě., Řekl mi, že je nemocný pak převádějí Číňané do podoby Myslím, on přijde pozdě., Řekl mi, on je nemocný. Čínština je jedním z jazyků s pravidelným počtem záporů ve větě. Mnohonásobná negace v češtině (Nikdo nic neví.) tak může oproti jednomu záporu ve větě čínské ztěžovat pochopení významu celé věty.

Úskalí ortografie

Čínští studenti - uživatelé znakového písma se mnohdy potýkají i se samotným písmem. Z vlastní zkušenosti nejsou zvyklí na fonetický přepis řeči. Jedinou formou latinizovaného zápisu je v Číně mezinárodní transkripce pinyin, která používá k zápisu miniskulní formu tiskacího písma. Výjimkou je písmeno ,,a", jež se v pinyinu přepisuje ve formě ,,a". Čínští studenti mají proto velké problémy se čtením psací formy latinky.

II. Socio-kulturní úskalí

K popisu chování čínského studenta, jeho interakce ve společnosti a v užším smyslu i při studiu jsme si zvolili a zároveň zjednodušili čtyři modely. Přesto, že se navzájem v mnohém překrývají, tak se domníváme, že nám tento mnohalomný pohled umožní lépe osvětlit komunikační úskalí, s nimiž se učitel češtiny vyučující Číňany setká.

Model industriálních hodnot

Tento model popisuje socio-kulturní rámce na škále od preindustriální přes industriální až po postindustriální společnosti a ke každému modelu přiřazuje určité cíle a hodnoty. Cílem společnosti v pre-industriální fázi bylo přežití (holé uchování společnosti), proto i nejvýznamnější hodnoty na tento cíl navázané jsou konzervativismus, tradice, autorita, hierarchie, závislost na klanu, dlouhodobost cílů, jež pramení z nutnosti velmi úzce kontrolovat společnost za účelem jejího holého přežití. S nástupem industrializace (kapitalismu) přichází nový cíl, zisk. Na něj se pak váží zejména materiální hodnoty. Postindustriální společnost se pak vyznačuje postmoderním rozostřením jednoznačných cílů a tím i vyznáváním post-moderních hodnot jako rovnost ras a pohlaví, ochrana životního prostředí, sociální solidarita, demokracie. Čína začala s industrializací de facto až ve druhé polovině dvacátého století, ale větší část státu ještě tohoto vývojového stupně zdaleka nedosáhla. V čínské společnosti proto převládají preindustriální hodnoty, jež se mísí s hodnotami industriálními nebo materiálními. Tato situace má sice některá úskalí, ale zároveň přináší určité výhody. Učitel nemá problém s autoritou a žáci očekávají spíše frontální výuku. Mezi významné preindustriální hodnoty patří i jídlo, vhodné téma konverzace a komunikace. V případě problému se studentem bývá velmi účinné využití autority rodičů. Zavádění nových metod do výuky může být na druhou stranu poměrně obtížné a přesvědčit studenta o změně názoru na konkrétní problém značně problematické. Industriální hodnoty mohou být vyjádřeny dvěma oblíbenými slogany čínského kormidelníka Teng Siao-pchinga: ,,Není důležité jestli je kočka černá nebo bílá, hlavně, že umí chytat myši" a ,,Je dobré být bohatý - ti, kteří se stanou bohatí dnes, pomohou zítra chudým". Účelnost z prvního výroku je pro Číňana úhelným kamenem jeho jednání. Je vždy dobré zjistit, proč začal studovat češtinu a zaměřit se na tento konkrétní účel při výuce (obchod, studium, vaření v restauraci, etc.). Málokdy se setkáte s Číňanem, jenž by studoval jen proto, že se chce naučit nějaký cizí jazyk pro radost. Druhý ze sloganů pak poukazuje na peníze jako jedno z hlavních témat konverzace. Nevyhýbejte se mu, Číňané o penězích rádi a často mluví a nesmíte se divit, když se Vás na druhé hodině zeptají jaký je váš plat.

Kolektivismus versus individualismus

Čínská kultura se i vlivem historických okolností vyznačuje velmi významným kolektivismem, jenž zde nepřišel s komunismem, ale naopak mu předcházel a umožnil komunismu, aby se relativně snadnou cestou stal vůdčí ideologií. Čínský kolektivismus se vyznačuje centrální doktrínou: ,,Co je dobré pro kolektiv, je dobré i pro mě", která je téměř opačná k euro-americké klasice ,,Jednotlivec především." Vyústěním extrémního kolektivismu je potom veřejná ,,ztráta tváře" (ostuda) jakožto forma nejvyššího trestu a největšího stresu, protože je jistou formou společenské ostrakizace. Tento sociokulturní rys přináší několik praktických aplikací pro výuku. Studenti mají rádi společné aktivity a zejména kolektivní hry, na druhou stranu nemají příliš rádi situace, ve kterých se musí veřejně předvádět, hovořit před třídou nebo vyslovit názor výrazně protiřečící názoru kolektivu. Prostředkem socializace v čínské společnosti je ostuda, a proto se Číňan nejvíce bojí ztráty tváře, veřejného poklesnutí v očích zbytku kolektivu. Tento ,,strach" může mít na studium pozitivní vliv, jako vnitřní motor pohání studenta, aby nepoklesl v očích spolužáků či rodičů. Na druhé straně jim ale strach ze ztráty tváře brání veřejně riskovat při nepřipravených slovních projevech. Extrémně nevhodné je pak veřejné kárání a kritizování před celou třídou, protože může ve studentech vyvolat odpor k učiteli nebo ke studovanému předmětu. Takové veřejné pokárání je považováno zároveň za největší trest.

Relativismus versus absolutismus

Historická absence monoteistického náboženství či absolutno hledající filozofické doktríny a naopak tisíciletá pokojná koexistence tří výrazných víceméně polyteistických filosoficko-náboženských škol (konfucianismu, taoismu a buddhismu) určuje výrazně relativistickou charakteristiku čínské společnosti. Tradiční čínská společnost neznala koncept absolutní nejvyšší pravdy, která se i v dnešní době jen velmi obtížně prosazuje pod vlivem Západu a globalizace. Ve své vnitřní podstatě však v čínské společnosti a v čínské mentalitě nikdy nezakotvila a lež tak není chápána jako výrazný prohřešek. Číňané vnitřně plně chápou, že všechno (i pravda) je relativní a relativnost pravdy se projevuje v tom, že tzv. ,,čínskou pravdu" má ten, který je výše postavený, bohatší, silnější, rodič, učitel, vláda. Logické zdůvodňování zde nemá místo a Číňan se správností rozhodnutí nadřízeného nijak netrápí. ,,Klad" tohoto přístupu se projevuje ve vztahu studenta k učiteli. Pro čínského studenta má totiž učitel (kromě výše zmíněné autority) vždy pravdu. Přináší to však komplikace v diskusi nad studijním tématem, kdy pro něj může být obtížné argumentovat proti názoru učitele. Je proto lepší se nevyslovovat dopředu, ale naopak nechat studenty, aby diskutovali mezi sebou a na závěr vyslovené názory spíše shrnout, než říkat který je dobrý a který špatný. Studenti ze ,,špatného" tábora by totiž mohli mít z věci špatný pocit. Je také nevhodné před studenty vyslovit, že jiný učitel nemá v nějaké věci pravdu, protože v mysli čínského studenta dojde ke konfliktu autorit a tím ke zmatení.

Kontextovost kultury

Čtyři tisíce let kontinuální existence totožné sociokulturní entity (Čínské civilizace) vneslo do sociální (verbální i neverbální) komunikace velké množství druhotných významů, narážek, gest, propracovaný systém darů, stolování, úřední komunikace, byrokracie a zdánlivě prázdných slov a gest. Všechna tato komunikační nadstavba pak vytváří velmi složitý kontext, ve kterém je konkrétní promluva realizována. Kontext sám pak často může hrát důležitější roli než sémantická analýza obsahu konkrétní promluvy a může význam takové promluvy úplně změnit, někdy i negovat. Konkrétním příkladem komplikace z kontextu může být návštěva známých po narození dítěte. Cizinci při návštěvě prohlásí, jakou mají z narození dítěte radost a obdarují jej obrázkem čápa. Čáp ovšem Číňanům evokuje volavku, která je symbolem smrti, a proto se urazí. Význam daru se ukázal být rozhodující pro interpretaci konkrétní sociální komunikace. Čínská komunikace je, jak je možno vidět z výše uvedeného příkladu, výrazně kontextová a při výuce lze narazit na některé situace, jež mohou způsobit problémy či nepochopení - česká ironie, dvojsmysly, humor, idiomatika, neverbální prostředky. Číňané v České republice však vědí, že jsou v cizí zemi bez čínských kontextů a výraznější problémy proto nevznikají. Větší problémy mohou spíše nastat při výuce Číňanů v jejich vlastním prostředí. Zájemce o problematiku čínského kontextu mohu odkázat na dvě publikace z poslední doby (Obuchová 2000 a Eberhard 2001), kde naleznou systematický respektive encyklopedický popis čínských symbolů a tím i prvků důležitých pro interpretaci kontextu.

Tradiční čínské výukové přístupy a nezařaditelné problémy

Klasické čínské vzdělávání fungovalo na bázi memorování klasických textů (student už ani nemusel rozumět memorovanému textu - klasická čínština pro něj byl cizí jazyk sui generis) a následném psaní esejů hojně prošpikovaných odkazy z namemorovaných knih. Studenti proto ani dnes nevnímají učení zpaměti a memorování jako problém a i dnes ať už ve škole nebo za domácí úlohu velmi rádi píší. K orální komunikaci je třeba studenta vést a podle našeho názoru je vhodné se na ni téměř výlučně zaměřit při výuce ve třídě s tím, že většinu písemné práce zvládnou studenti bez problému doma. S memorováním souvisí i velmi dobrá schopnost naučit se gramatická pravidla a poučky, ale už mnohem horší schopnost jejich praktické aplikace. Číňané jsou též velice dobří v přípravě na různé jazykové testy (TOEFL) a jejich psaní jim nedělá vůbec žádné problémy. Problémem, se kterým se setká asi každý učitel, je zdánlivá iracionalita čínského myšlení. Tato iracionalita a s ní spojené iracionální chování, ale vyplývá právě z jiných společenských hodnot (cílů) a z výrazně jiných sociálních kontextů. V neposlední řadě bychom rádi upozornili ještě na tzv. Syndrom jezinky. Čínský student si k učiteli dovolí právě to, co je mu maximálně dovoleno a pokud se mu to nedá jednoznačně najevo, bude stále zkoušet, kam až může zajít a co si může dovolit. Nebojte se odmítání. Číňané nevnímají diplomatické odmítnutí jako příkoří, ale jako součást běžné komunikace. Pokud mu však něco jednou dovolíte (nebo jednomu z Číňanů ve skupině), pak jako jezinka tento prostor (škvíru ve dveřích) obsadí a už ji nepustí. Například když vás požádá o nakopírování studijních materiálů, protože si je z finančních důvodů nemůže koupit a vy mu vyhovíte, tak už i příště bude často chtít, abyste mu znovu automaticky pomohli a zároveň se přihlásí i další Číňané ze skupiny, přestože už zdaleka nejsou sociálními případy. Podle našeho názoru je tento povahový rys také pozůstatkem preindustriálních hodnot - pro přežití udělám maximum. Závěrem je třeba dodat, že čínská společnost a kultura se kromě postupující industrializace stále více otevírá světu a jeho globálním vlivům, směřujícím zejména z Japonska a Spojených států amerických, ruku v ruce s těmito vlivy pak jde alespoň jejich vnějškové přebírání, eroze a oslabování vlastních tradičních kulturních hodnot a modelů. Proto berte výše nastíněné modely s rezervou a aplikujte je v případech, kdy to sami uznáte za vhodné. Na druhou stranu pokud se jich budete držet, pak s Číňanem chybu neuděláte. Tento článek vznikl původně jako příspěvek na 9. setkání Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka a vycházel z našich zkušeností s výukou Číňanů češtině v ČR v letech 2000-2001, 2004-2005 a též s výukou Číňanů na Taiwanu v letech 1996-7,1999 a 2004-2005. Při analýze jazykových problémů bylo přihlédnuto k obecným teoriím čínského jazyka (Švarný 2001), u socio-kulturních úskalí k obecným teoriím kultury a akulturace (Hartzell 1988). Článek byl doplněn o další praktické i teoretické myšlenky z příspěvku Evy Jankové, který byl přednesen na témže setkání.

IV. Použitá literatura:

  • EBERHARD, Wolfram. Lexikon čínských symbolů. Praha: Volvox Globator, 2001.
  • HARTZELL, Richard W. Harmony in Conflict: Active Adaptation to Life in Present-day Chinese Society. Taipei: Caves Books, 1988.
  • JANKOVÁ, Eva. Socio-kulturní aspekty při výuce čínských studentů II. Příspěvek přednesen na 9. setkání Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka v Praze 8.10.2005.
  • KOSTEČKA, Jiří. Výuka českého jazyka a český lektorát v Číně. Český jazyk a literatura č. 1-2, roč. 45, 1994-5. s.36-41
  • KOSTEČKA, Jiří. O češtině za čínskou zdí podruhé. Český jazyk a literatura č. 9-10, roč. 46, 1995-6. s.221-225.
  • KOSTEČKA, Jiří. O češtině za čínskou zdí podruhé (dokončení). Český jazyk a literatura č. 3-4, roč. 47, 1996-7. s.90-92.
  • LUTTERER, Ivan. Jak se u nás čínští studenti učí česky. Nový orient. č.8, roč. 10, 1955. s. 126.
  • OBUCHOVÁ, Ľubica. Čínské Symboly. Praha: Grada, 2000.
  • ŠVARNÝ, Oldřich., UHER, David. Fonetická charakteristika čínštiny. In Hovorová čínština. Úvod do studia hovorové čínštiny. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. s.36-65.
  • YU HUA. Srovnání českého vidu s jeho ekvivalenty v čínštině. 2002. (diplomová práce na Katedře bohemistiky FF UP)