Pokud bychom se měli zamyslet nad problematikou sociokulturních aspektů při výuce japonských studentů, souhlasila by asi většina učitelů s tím, že nejvíce potíží je zapříčiněno převážně jazykovými rozdíly mezi češtinou a japonštinou. Myslím tedy, že znalost jazykového zázemí Japonců by mohla při výuce češtiny do jisté míry prospět. Japonský student je totiž vystaven obrovskému tlaku při střetu s jazykem, který se od toho jeho diametrálním způsobem odlišuje. V rámci genealogické klasifikace jazyků náleží japonština mezi jazyky izolované, což jinými slovy znamená, že nepatří do žádné jazykové rodiny, s níž by měla z hlediska původu společné znaky. Z toho samozřejmě nemusí vyplývat, že se vědcům někdy v budoucnu společnou jazykovou rodinu nalézt nepodaří. V současnosti se uvažuje o uraloaltajské jazykové větvi, ale tato, ani žádná jiná hypotéza zatím nebyla spolehlivě potvrzena. Podobná situace je v případě korejštiny, která bývá shodně řazena mezi jazyky izolované. Jisté podobnosti vykazují gramatiky obou těchto jazyků. Avšak, co fonetické stránky týče, nemá japonština s korejštinou charakterizovanou bohatým systémem samohlásek příliš mnoho shodných rysů. Právě malý počet hlásek a jejich omezené kombinatorické možnosti jsou jednou z příčin neschopnosti Japonců učit se cizím jazykům. Souhlásky se s výjimkou tzv. slabičného ,,n" vyskytují vždy v kombinaci s některou ze samohlásek. Japonci tedy nedokáží vyslovit izolované souhlásky. Očekávat od nich, aby bez důkladné průpravy vyslovili kombinaci několika souhlásek za sebou, je holým nesmyslem. Bylo by spíše lepší vyjít z artikulačních možností samotných Japonců. V japonštině se můžeme setkat s následujícími kombinacemi hlásek, které se většinou uvádějí v tzv. řadách, v nichž se vyskytuje vždy jedna souhláska v kombinaci s japonskými samohláskami [a], [i], [u], [e], [o], které jsou s výjimkou ,,u" stejné jako v češtině. Při výslovnosti ,,u" Japonci v podstatě nehýbou ústy. Je však třeba dávat pozor na to, aby v češtině výslovnost samohlásek nezanedbávali, neboť ,,u" a ,,i" bývají v japonštině často devokalizovány. První japonská řada sestává ze samých samohlásek ve výše uvedeném pořadí. Následují řady [ka], [ki], [ku], [ke], [ko], k nimž existuje znělý protiklad [ga], [gi], [gu], [ge], [go]. U některých mluvčích se [g] realizuje jako nosovka [?]. Dále pak pokračuje řada [sa], [ši], [su], [se], [so], která ilustruje absenci slabiky [si], a k této řadě patří znělá varianta [za], [dži], [zu], [ze], [zo]. Zvuk [z] se u spousty mluvčích realizuje jako [dz], takže je někdy nutné odstranit iniciální [d]. Dále následuje řada [ta], [či], [cu], [te], [to], z níž vyplývá, že Japonci nemají slabiky [ty, ti] a [tu]. Této řadě pak odpovídá znělá řada [da], [dži], [zu], [de], [do], kde ,,dži" a ,,zu" se vyslovuje shodně jako v řadě začínající slabikou ,,za". Zvuky [dy, di] a [du] japonština postrádá. Následuje řada [na], [ni], [nu], [ne], [no], kde ,,ni" začíná souhláskou [ň]. Japonci nedokáží rozeznat rozdíl mezi českým ,,ny" a ,,ni", což může činit problémy při určování měkkých a tvrdých adjektiv. Dále máme řadu [ha], [chi], [fu], [he], [ho], která má největší rozptyl, co se počtu souhlásek týče. Japonské ,,ha" nezní tak výrazně (v krku) jako v češtině a ,,ch", které dokáží vyslovit jen v kombinaci s ,,i", se českému ,,ch" blíží jen vzdáleně, nejedná se o příliš silný proud vzduchu. Japonské ,,fu" je sice jiné než v češtině, ale neliší se natolik, aby se studenti museli učit novému zvuku. Dále existuje znělá řada [ba], [bi], [bu], [be], [bo] a její neznělá varianta [pa], [pi], [pu], [pe], [po]. Po ní následuje kombinace s ,,m", tedy řada [ma], [mi], [mu], [me], [mo]. Dále neúplná řada [ja], [ju], [jo], z níž je zřejmé, že Japonci nedokáží vyslovit slabiky [ji] a [je]. Dále máme řadu [ra], [ri], [ru], [re], [ro], kde japonské [r] se při výslovnosti nachází někde mezi hláskami ,,r", ,,l" a ,,d". Nejblíže je však souhlásce ,,r". Japonci při jeho výslovnosti kmitnou jazykem jen jednou. Správné české výslovnosti jsou japonští mluvčí schopni pouze v afektu. Stejné ,,r", jako máme my, používají drsní japonští delikventi (hlavně ve filmové tvorbě, jakuzáci). Jelikož je výslovnost této hlásky tak neurčitá, nedokáží Japonci rozlišovat mezi ,,r" a ,,l", které v Japonštině není. Poslední řada sestává jen z jedné slabiky, a sice [wa], kde [w] je podobné jako v angličtině, i když ne tak výrazné. Znalost českého [v] je omezená, Japonci si často pletou ,,v" s ,,b". V některých slovech cizího původu se ,,v" objevuje, ale jeho výslovnost se českému ,,v" pouze blíží. Dále mají Japonci tzv. palatalizované řady: [kja, kju, kjo], [gja, gju, gjo], [ša, šu, šo], [dža, džu, džo], [ča, ču, čo], [nja, nju, njo], [chja, chju, chul], [bja, bju, bjo], [pja, pju, pjo] a [rja, rju, rjo]. Pouze v těchto kombinacích jsou schopni vyslovit dvě souhlásky za sebou. Jejich výslovnost však do jisté míry splývá. Souhlásky, které japonština postrádá, jsou tedy [ď], [ť], [l], [ř] a [ž]. Avšak v rozporu s tím, co bylo dosud naznačeno, dokáží Japonci v přejatých slovech vyslovit i jiné kombinace, než bylo uvedeno, např. [dy], [ty], [če], [dže], [še] nebo [fa, fi, fe, fo]. Poslední věc, která se týká fonetiky japonštiny, je skutečnost, že Japonci rozlišují dlouhé a krátké samohlásky, což může být při studiu češtiny značnou výhodou. Jednou z možností, jak Japonce naučit vyslovovat správně, je pokusit se rozbít jejich slabiky na souhlásky a samohlásky. Po pravidelném drilu se dostaví překvapující výsledky. U těch, u nichž to z nějakého důvodu nejde, se vyplatí využít znalostí japonských slabik k tomu, aby se naučili vyslovovat slabiky, které jejich mateřština postrádá. Například slabika [ji] se dá nacvičit tak, že je nutíme napřed říkat slabiku [ju] a teprve potom přejdeme k ,,ji". Někdy to zabere několik měsíců, ale nakonec začnou říkat namísto slova ,,Irka" správně ,,Jirka". Jak už bylo předesláno, japonština patří z hlediska typologického mezi jazyky aglutinační, které jsou charakterizovány používáním různých partikulí. Partikule se lepí rovnou na neměnná jména a nesou různé funkce, které někdy splývají s našimi pády, předložkami, spojkami apod. U podstatných jmen se nerozlišuje rod ani číslo, plurál však jde v případě potřeby speciálními sufixy zdůraznit. Japonština není důsledně aglutinačním jazykem, protože slovesa a přídavná jména mají bohatou flexi. Připojují se na ně dále různé sufixy vyjadřující např. čas, zápor, uctivost, pasivum, kausativum apod. Zvláštností japonštiny je dále to, že přísudek je vždy na konci věty, takže na jádro výpovědi si musíme vždy počkat. Ukázkou typické japonské věty je následující příklad:
Kare wa kanodžo to resutoran de wain o nomimašta. Pil s ní víno v restauraci.
  Věta obsahuje zájmena: kare (on) a kanodžo (ona), podstatná jména: resutoran (restaurace) a wain (víno). Tučným písmem zvýrazněná slova jsou zmíněné partikule. Konkrétně, ,,wa" označuje ve větě téma (on), ,,to" zde odpovídá české spojce ,,s" (s ní), partikule ,,de" označuje místo děje (v restauraci) a ,,o" určuje přímý předmět (víno). Na konci věty je přísudek tvořený jedním z pěti slovesných základů slovesa ,,nomu" (pít), konkrétně tedy ,,nomi", na nějž se připojuje sufix ,,mašta", který v sobě nese příznak zdvořilosti (naše tykání) a minulosti. Zvláštností japonštiny, která může při učení češtiny způsobit mnohá nedorozumění, je způsob, jakým se odpovídá na zápornou otázku. Oproti češtině a třeba angličtině se na ni odpovídá logicky, nikoli tak, jak jsme zvyklí. Například na otázku: ,,Nepůjdete zítra do kina?" dostanete v japonštině odpověď ,,Ne, půjdu," případně ,,Ano, nepůjdu." V češtině bychom přitom odpověděli opačně, tedy: ,,Ano, půjdu," ,,Ne, nepůjdu." Japonské ano a ne je po záporné otázce spíše souhlasem nebo nesouhlasem s otázkou. Budeme-li se ptát kladně, odpoví Japonci stejně jako Češi. Záporná otázka nás ale může překvapit a naopak japonský student v testu odpoví nesprávně, protože zůstává ukotven v japonském způsobu uvažování. Další disproporci můžeme pozorovat v případě použití sloves ,,přijít" a ,,odejít". Například při telefonickém rozhovoru, kdy ten, s kým si voláte, je v Brně, a vy jste v Praze, dojde k opačnému použití těchto sloves. V češtině řeknete: ,,Přijedu do Brna v pátek," ale v japonštině to bude: ,,Odjedu do Brna v pátek." V češtině se myslí přemisťujeme do místa, kde je náš partner telefonického hovoru, ale japonštině zůstáváte stále na místě, uvažujete z pohledu sebe, nikoli z pohledu toho druhého. Japonský student tedy může mít s použitím těchto sloves značné problémy. Ovšem v případě, kdy jsou oba mluvčí na stejném místě, se japonské ,,přijít" a ,,odejít" používá stejně jako v češtině. Značné nesnáze vyplývají také z malé znalosti latinky. Japonští studenti mohou být oproti svým spolužákům mnohem pomalejší. Japonština disponuje pravděpodobně nejsložitějším písmem na světě, které sestává z původně čínských znaků a dvou abeced. Tato tři písma se navzájem různě kombinují a u znaků je navíc více čtení, takže působí problémy i samotným Japoncům. Někdy se v písmu objevuje i latinka, například zkratky apod., ale znalosti latinky jsou velmi omezené. Umí psát jen tiskacím písmem, jeho psanou podobu by možná bylo vhodné na hodinách českého jazyka procvičovat, stejně jako si je cvičí naši prvňáčci. V japonštině jsou sice spousty přejatých slov, ale jejich výslovnost je značně zkomolena, takže je většinou ani nejde poznat, o jaké slovo se původně jedná. Další nesnází je to, že se přejímá hlavně z angličtiny. Přejímají se převážně původní anglická slova, internacionalizmy jen v omezené míře. V případě internacionalizmů dochází navíc k výraznému zkomolení už v angličtině, takže po fonetických proměnách, ke kterým následně dojde v japonštině, se jedná v podstatě o zcela jiná slova. Většina učebnic češtiny je koncipována tak, aby se student seznámil nejprve se slovy, která zná i ze svého jazyky. Používají se tedy často internacionalizmy, které někteří čeští mluvčí ani neznají. Možná, že v případě Japonců by stálo za to, uvažovat o jiném přístupu. Prospělo by pravděpodobně, kdyby se používala už od začátku slova, kterých užívá běžný Čech, a netrápit je těžko zapamatovatelnými internacionalizmy. S výše uvedeným nepřímo souvisí i skutečnost, že neexistuje učebnice určená přímo pro Japonce. K dostání jsou různé poloamatérské příručky a starší učebnice, které jsou naopak tak komplikované, že se z nich běžný Japonec nic nenaučí. Mohou mu posloužit pouze jako doplněk k učebnici, se níž se setká až po příletu do České republiky. Dalším nedostatkem je to, že zatím nebyl vytvořen dostatečně dobrý slovník. Existují asi dva česko-japonské, které však vytvořili bez znalostí češtiny, takže jsou prakticky nepoužitelné, a u nás je k dostání japonsko-český slovní, který neobsahuje žádné gramatické údaje a navíc je jeho slovní zásoba zastaralá. Japonskému studentovi tudíž nezbývá nic jiného než se uchýlit k slovníku japonsko-anglickému a anglicko-japonskému. Dochází pak k velkým významovým posunům a někdy i nepochopení hledaného výrazu. To vše je samozřejmě odstupňováno znalostmi angličtiny toho kterého studenta. Nutno však podotknout, že znalosti angličtiny jsou většinou mizivé. Je to dáno samotným systémem výuky angličtiny na japonských školách. Student je veden k tomu, aby si zapamatoval gramatické poučky a určité penzum slovní zásoby. Hlavním cílem je však zvládnout písemné testy, nikoli osvojení jazyka ve všech jeho podobách. Výsledkem je nesmyslné biflování, které nikam nevede. Dalším problémem je skutečnost, že angličtinu vyučují japonští učitelé, kteří se anglicky nedokáží ani domluvit. Není proto divu, že znalosti cizích jazyků jsou v Japonsku tak nízké. Jiný systém výuky se však netýká jen angličtiny, obecně, v japonských školách se klade převážně důraz na psaný projev než na mluvený. Japonci proto raději cizím jazykem píší, než mluví. Tento jev je ale možné pozorovat u všech národů, které nějakým způsobem přišly do styku se znakovým písmem. Malá zkušenost s mluvenou podobou cizího jazyka vede k tomu, že japonští studenti mají problémy se sebevyjádřením. Většinou ve třídě tiše pozorují a nesnaží se za každou cenu prosadit. Existují samozřejmě i výjimky, jedná se však většinou o jedince, kteří z běžného rámce chování nějakým způsobem vybočují. Velkou výhodou oproti ostatním východoasijským studentům představuje skutečnost, že Japonci nemají zbytečné předsudky a tabuizovaná témata. V hodinách konverzace se s nimi dá hovořit na všechna témata, na která bychom hovořili například s německými studenty. Japonci přišli do styku se západní kulturou před více jak sto lety a nechali se jí silně ovlivnit. Není proto divu, že mají blíže k Američanům, Angličanům nebo Němcům než k Číňanům či Korejcům. Prolnutí západní a jejich domácí kultury je mnohem větší, než je většina Evropanů schopna si představit. Je proto jasné, že většina problémů v komunikaci není způsobena odlišným kulturním zázemím, ale spíše rozdílným smýšlením v rámci příslušného jazyka.