KULTURA  A  JAZYKOVÁ  KOMUNIKACE

Jana Bischofová

   

            S rozvojem sociolingvistiky jako samostatné disciplíny od poloviny 60. let studium jazyků zaznamenalo nový směr. Jazyková výuka už není oddělena od vnější reality, je kombinována se studiem kultury a společnosti, ve které jazyk funguje. Všechna naše sociální interakce je spjata s kulturou. Kultura může být chápána jako kód, pomocí kterého lidé komunikují, tzn. záměrně či nezáměrně se ovlivňují. Učit se cizímu jazyku znamená učit se také cizí kultuře, učit se úspěšně kombinovat znalosti lingvistické s kulturními v sociální interakci.

            Jazyk je zakořeněn v realitě kultury, společenského života a zvycích dané jazykové komunity a bez stálého odkazování k těmto širším konceptům promluvy nemůže být vysvětlen. Význam slova není absolutní v žádném jazyce, je podmíněn sociálními konvencemi. Plný význam slova vyvstává na základě zkušeností, které jedinec má se slovem v kulturním prostředí, v kterém vyrostl. Žádné dva jazyky nereprezentují stejnou sociální realitu. I ty nejběžnější skutečnosti jako např. jídlo a způsob stolování, věci v domácnosti, rodinné vztahy, způsob oslovení, zdravení apod. mají v různých jazycích odlišné konotace. Právě pro tento vzájemný vztah mezi jazykem a kulturou je obtížné určit přesný ekvivalent řady výrazů ze dvou jazyků.

            Při studiu cizího jazyka zvládáme vedle základních tří rovin – roviny lexikální, gramatické, syntaktické – ještě rovinu sociokulturní. Spolu s lexikálními a gramatickými znalostmi student potřebuje získat i kompetenci používat cizí jazyk sociálně přijatelným způsobem. Vědět jak jazyk v daném kontextu vhodně použít, tzn. získat komunikativní kompetenci. Ta je více než gramatická kompetence na úrovni věty spjata se sociální interakcí, se skutečným mluvčím či posluchačem, který vyjadřuje a interpretuje význam v mnoha odlišných prostředích a situacích. Podle Hymese[1] komunikace by měla být gramaticky možná, sémanticky proveditelná, sociálně a kontextově vhodná a  idiomaticky odpovídající skutečnosti. Komunikativní kompetence se zabývá otázkami kdo - co - kdy - kde a proč ve vztahu ke kontextu. Lexikální, gramatický a syntaktický význam student může najít ve slovnících a gramatikách. Máme-li však porozumět jazyku jako lidskému jednání v plném sociálním kontextu, je třeba, aby nedílnou součástí jazykového kurzu byly také mezikulturní otázky, prezentace jiné kultury a vysvětlování jejích odlišností. Čím je cizí jazyk od mateřského jazyka studentů vzdálenější, tím je sociokulturní aspekt při výuce cizího jazyka důležitější, ale také obtížnější. 

 

            Cílem tohoto článku je ukázat, jak odlišné kulturní zvyklosti a rozdílné tradiční hodnoty mezi českou a korejskou společností ovlivňují výuku českého jazyka, zejména hodiny konverzace.

            Čeština se řadí mezi jazyky flektivní a korejština mezi jazyky aglutinační. Existuje mezi nimi řada rozdílů ve fonetickém, lexikálním, gramatickém i syntaktickém systému, které výukový proces znesnadňují. Uvedu několik základních odlišností.

Repertoár korejských samohlásek je větší, souhláskový systém je založen na protikladu napjatosti a aspirativnosti, protiklad znělosti se uplatňuje jen pozičně. Také [r] - [l] jsou jen poziční varianty, proto korejští studenti těžko rozlišují lak/rak, holka/horka, apod. Jelikož některé  souhlásky chybějí, např. a f,  korejští studenti nediferencují slova jako  Běla/Věra, fakt/pakt, kafe/kape aj. V písemném projevu je třeba věnovat pozornost grafice. Korejci mají své vlastní hláskové písmo, jejich abeceda se nazývá hangul. Jednotlivá písmena se skládají do slabik v podobě čtverečků. Neexistují v něm např. velká písmena. Grafika českých slov je ovlivněna  především výukou angličtiny a užíváním tiskacích písmen. Psací písmena jsou na začátku jazykového kurzu pro mnohé studenty nesrozumitelná.

V morfologii obtížnou partii představují slovní druhy. V korejštině neexistují předložky (jejich funkci do jisté míry plní postpozice), takže např. spojení před naším domem  korejský student vyjádří náš dům před. V korejštině nejsou ani spojky v našem smyslu (korejské spojky se nazývají konverba a spojují se se slovesem). U substantiv není kategorie rodu, korejské sloveso nevyjadřuje osobu ani číslo. Stejně jako ostatní aglutinační jazyky korejština hromadí koncovky. Slovesa přibírají řadu morfémů, chceme-li vyjádřit čas, modalitu apod. Korejská adjektiva jsou vlastně česká participia, tvoří se ze sloves. V korejštině nenajdeme relativní zájmena a příslovce, relativní vedlejší věty jsou vlastně participiálními konstrukcemi.

V syntaxi je zcela jiný slovní pořádek. Obvyklé pořadí je subjekt – přímý objekt – predikát. Modální nebo pomocná slovesa stojí na konci věty. Větu  Eva půjde domů. korejský student vyjádří  Eva domů jít bude. Příslovečná určení mají pořadí -  přislovečné určení času, pak místa a nakonec způsobu. Česká věta - Včera večer Jiří pilně studoval v knihovně. – by v korejštině měla podobu - Jiří včera večer knihovna v pilně studoval. Vedlejší věty v korejštině stojí před větou hlavní.

Korejská slova jsou často homonymní. Naopak pro jedno naše slovo mnohdy existuje několik ekvivalentů, a to v závislosti na kontextu. Překládání slova rýže do korejštiny je dobrým příkladem, jak jazyk odráží společnost a kulturu. Rýže je nedílnou součástí korejské kultury a význam slova je velmi jemně rozlišován. (rýže rostlina [pyo], rýže sazenička [mo], rýžové zrno [mikok], rýže vařená v páře [pap], lepkavá rýže [chapsal], nelepkavá rýže - sypká [maepsal], rýžové pole [non] ). Jindy slova odrážejí odlišný pohled Korejců na svět - ptáci v Koreji nezpívají ale pláčou, růže patří mezi stromy, obloha není jasná ale vysoká, točené pivo je živé pivo apod.

 

Z těchto několika příkladů je zřejmé, že se korejští studenti při výuce češtiny setkávají s velkou řadou rozdílů. Je třeba k nim přihlížet při přípravě vhodných výukových materiálů. Navíc uvědomění si rozdílů pomůže učiteli pochopit obtíže, s kterými se studenti při studiu setkají, i interpretovat chyby studentů v ústním i písemném projevu a omezit jejich výskyt.

I když se korejská společnost v posledním desetiletí výrazně změnila a mnoho rysů tradičního způsobu života mizí, přesto řada tradičních hodnot je stále živá, jejich přítomnost se odráží v myšlení a chování lidí, v jejich postojích a samozřejmě i v komunikaci. Neznalost sociokulturních aspektů často komunikaci znesnadňuje a může vést i k nepochopení smyslu promluvy.

 

Korejské tradiční hodnoty a mezilidské vztahy mohou být pochopeny jen ve vztahu k tradici konfucianismu, jenž dominoval intelektuálnímu a duchovnímu životu Korejců od 14. století. Tato tradice zdůrazňuje sociální hierarchii, synovskou povinnost, respekt ke stáří, harmonické vztahy mezi lidmi a mezi člověkem a přírodou. Výsledkem konfuciánské výchovy je, že individualita Korejců je potlačena ve prospěch kolektivu. Tím je dán i základní rozdíl mezi západním a východním modelem vzdělání: proti egocentrické koncepci zaměřené na jedince stojí koncepce soustředěná na společnost a na vztah jedince a společnosti. „My“ ve vyjadřování převládá nad „já“. Říkají „naše“ rodina, naše země, naše škola, naše manželka, náš manžel apod. Rodové jméno uvádějí vždy na prvním místě, většinou se také rodovým jménem oslovují, a to i velmi dobří přátelé. Korejské ženy si po svatbě ponechávají své dívčí jméno, a tak manželka pana Kima není paní Kimová. Zajímavé je také psaní adresy. Začínají jménem země, pak uvádějí provincii, oblast, město, ulici, číslo domu a jméno osoby až na konec. Jasně tak dokumentují, že obecné a veřejné je nadřazeno osobnímu.

Korejci kladou velký důraz na rodinu, na příbuzenství, na přátelství, na osobní vztahy, na vztahy starší-mladší, učitel-student apod. Přátelství uzavřená ve škole často trvají celý život. Přátelé si navzájem pomáhají. Nelze se proto divit, že korejští studenti nepokládají opisování za něco neobvyklého nebo dokonce špatného. Lze říct, že jsou zvyklí spoléhat se na druhé, na vzájemnou pomoc a porozumění.

 

Komunikaci v jazykových hodinách také ovlivňuje skutečnost, že většinu studentů mnohých jazykových kateder představují dívky. Chování korejské dívky, její postoje a reakce jsou určeny třemi základními vztahy – vztahem k otci, k manželovi a synovi. Od dětství je korejská dívka vychovávána k poslušnosti, pokornosti a ke skromnosti. Očekává se od ní, že se bude umět ovládat, že na veřejnosti bude umět potlačit své názory, touhy, city a přání.

Korejský student vyjadřuje osobní názory velmi nesměle a opatrně a často je prezentuje tak, aby byly shodné nebo velmi podobné (tzn. přijatelné) s názory druhých. Pro učitele tak vyvstává otázka, jak přimět studenty hovořit o sobě, o svých názorech, zálibách, plánech apod. Obecně lze říci, že Korejci mají pasivní až negativní vztah k svému soukromí. Korejština nezná slovo „soukromí“. Znát soukromí druhého člověka znamená znát ho dobře. Korejci se živě zajímají o druhé. Ptají se na dětství, na rodinu, na přátele, na víru a často kladou otázky, které by v mnohých jiných zemích byly společensky nepřijatelné. Žádná komunikace se nemůže v korejštině realizovat bez dvou základních otázek. „Kolik je vám let?“ a „Čím jste, kde pracujete?“

 

Korejci se vyhýbají výrazům, jež by druhého znepokojily. S tímto mentálním postojem pravděpodobně souvisí i používání ano/ne v odpovědi na zápornou otázku. Korejci nechtějí začínat větu s negativním ne. Může zde existovat obava, aby se tímto záporným slovem nenarušila harmonie skupiny, aby se neurazilo cítění druhých. Takže např. na  otázku „Nešel jsi tam?“ odpovídají „Ano, nešel jsem.“ Vyjadřují tak souhlas s obsahem otázky.

Při konverzaci by Korejci vždy měli přemýšlet o pocitech druhého, posilovat pohodu v lidských vztazích a vždy mluvit tak, aby se ho nedotkli, aby ho nepřivedli do rozpaků, aby druhý tzv. „neztratil tvář.“ Takže se Korejci snaží nemluvit o nepříjemných  věcech, nezvedají hlas, jejich obličej je bezvýrazný. Bezvýraznost a nejasnost jsou v Koreji pokládány za ctnosti. Zejména lidé ve vyšším postavení by neměli ukazovat své pocity. Úsměv, stejně jako poškrábání se za uchem nebo na temeni hlavy naopak naznačuje, že je člověk zmaten, v rozpacích. Z tohoto důvodu může korejský nevyzpytatelný úsměv způsobit nedorozumění. Učitel domlouvá studentovi, že by měl zlepšit domácí přípravu, a korejský student se začne usmívat, aby skryl rozpaky z nepříjemné situace.

V hodinách konverzace vyvolaný student většinou sklopí oči, dívá se kamsi na podlahu a pak teprve začne odpovídat. Mnohdy až po nějaké době. Při mluvení dělají Korejci často pauzy. Toto „korejské ticho“ není vždy dáno jen nízkou úrovní jazykových znalostí studenta, ale vztahem k tichu a mluvení obecně. Ticho může vyjadřovat respekt k druhému nebo porozumění, ale také odmítnutí. V každodenním životě je tichý muž pokládán za morálně důvěryhodného a tichost se považuje za jeden z nejdůležitějších rysů u korejských žen.

Na otázky korejští studenti často odpovídají nepřímo. Učitel nemůže od korejských studentů očekávat přímou komunikaci. Dovednost „manévrovat“ v hovoru je v  korejské společnosti hodnocena velmi kladně. Jen zřídka dostanete přímou zápornou odpověď. Navíc korejské nae, přesto že začíná na n, neznamená české ne, ale naopak ano. Promluva Korejců obsahuje řadu neurčitých výrazů, jako možná, je to možné, asi, snad apod.. Vždy je tak vytvořen prostor pro další mluvčí.

Upřený pohled na mluvčího nebo posluchače („eye contact“ tak běžný v západoevropské komunikaci) působí nepříjemně. Korejci naopak, chtějí-li partnerovi při komunikaci projevit úctu nebo respekt, se mu do očí přímo nedívají.

Korejec se zajímá to, co si o něm lidé myslí. Pokládá za zdvořilé pozorně poslouchat druhého. Korejské „ano“ neznamená vždy jen kladnou odpověď. Často znamená jen „rozumím, pokračuj dál, poslouchám“.

Nedílnou součástí komunikace je diskuse, vyjádření souhlasu - nesouhlasu, jiného názoru. Uplatnit však tyto principy komunikativní jazykové výuky v hodinách s korejskými studenty je značně obtížné. Mimo jiné také proto, že korejští studenti jsou od základní školy zvyklí na pasivní formu výuky. Odpovídají na otázky, neočekává se od nich otázky klást. Díky výchově je pro ně nezvyklé začínat konverzaci se starším člověkem nebo s cizincem. Podle asijské zvyklosti je kritika pokládána za nezdvořilé chování.. Korejský žák si nedovolí upozornit učitele ani na zjevnou chybu nebo na jasný nedostatek. V konfuciánské výchově je autorita učitele neobyčejně vysoká.

 

S kým, kdy a jak může jedinec komunikovat, je přesně určeno souborem závazných pravidel. Tuto skutečnost výstižně vyjadřuje korejské přísloví, že existuje pořadí i při pití studené vody. Proti naší dichotomii tykání – vykání má korejština šest rozdílných zdvořilostních stupňů promluvy (formální – neformální, intimní – prostý, přátelský – nevybíravý). Stejně jako ve většině asijských kultur je komunikace určována sociální hierarchií, věkem a rodem účastníků promluvy. České slovo bratr nebo sestra nemá v korejštině přesný ekvivalent, vyskytuje se jen starší bratr, mladší bratr, starší sestra, mladší sestra. Jistě by v českém kulturním prostředí působilo absurdně, kdyby starší student vyžadoval na mladším, aby používal ve vztahu k němu zdvořilejší formu jazyka. Naopak korejští studenti díky studiu angličtiny mohou bez náležitého vysvětlení a procvičení získat dojem, že v češtině je možné užívat v každé situaci tykání.

.

Korejci se často vyjadřují neverbálně. Existuje mnoho podob neverbální komunikace. Všechny řeč spíše doprovázejí, než ji nahrazují. Způsob, jak lidé sedí, stojí, jedí apod., nám o kultuře mnoho vypovídá. Přijatelné chování v jedné kultuře může v jiné  představovat nezdvořilost. Ke korejskému pozdravu mnohdy stačí úklona nebo úsměv. Mnohem důležitější než v naší kultuře je dotek. Dotekem Korejci vyjadřují přátelství, úctu, respekt. Korejci se snaží uhádnout, co si lidé myslí a co cítí ne prostřednictvím verbální konverzace z očí do očí, ale prostřednictvím neverbálních prvků. Vědět např. jak dlouho a jak silně se tisknou při pozdravu ruce, jak vítat hosty nebo se s nimi loučit (v Koreji je zvykem, že se host doprovází až ke dveřím nebo k autu) – to jsou zdánlivě triviální věci, jejichž znalost však pobyt v cizí zemi ulehčí a naopak neznalost může ztížit komunikaci nebo dokonce i způsobit problémy.

 

Dobrý příklad mezikulturních rozdílů poskytuje přístup korejských studentů k psanému textu. Plně v Koreji platí, co je psáno, to je dáno. Jediný způsob jak pracovat s textem je naučit se jej nazpaměť. Je třeba naučit korejské studenty s textem pracovat, aby uměli rozhodnout o kvalitě textu, aby uměli rozlišit podstatné od nepodstatného. Výuka v Koreji je převážně založena na memorování. Studenti se učí mnoho slovíček, ale bez kontextu. Věnují se velmi jemným otázkám z gramatiky, které jim mnohdy mění jazyk v hlavolam, který by měli řešit. Studují o jazyku a nestudují jazyk jako prostředek komunikace. Proto jsou korejští studenti mnohem lepší v písemném projevu než v konverzaci, kde s obtíží odpovídají i na velmi jednoduché otázky.

 

Mezi příbuznými jazyky a kulturami existují menší rozdíly než mezi jazyky a kulturami vzdálenými. Zmínila jsem se jen o těch rysech korejské povahy, které konverzaci ovlivňují přímo. V jazykových hodinách se reflektuje celá řada dalších odlišností – např. způsoby chování u stolu, druhy jídla, jeho příprava a servírování, zouvání bot v bytech i v restauracích, malá dochvilnost příchozích, otvírání dárků až doma, rozdíly při představování, telefonování, vztahy muže a ženy apod. Pozornost věnovaná těmto kulturním rozdílům vždy účinnost výuky umocňuje, obohacuje ji nejen o další dimenzi, ale dělá jazykové hodiny zajímavějšími a autentičtějšími.

 

 

Je zřejmé, že odlišné myšlenkové pochody se odrážejí v kulturních odlišnostech i v rozdílné jazykové struktuře. Pokusme se shrnout základní charakteristické rysy myšlení a chování korejských studentů, jež jejich komunikaci podstatně ovlivňují. Je pro ně typické nepřímé, vyhýbavé, emotivní a pasivní chování, neurčitý, často neslovesný výraz. Když korejský student popisuje určitý předmět, mluví nejdříve o nepodstatných detailech a až na konec uvede podstatnou vlastnost. Proto získat korejské studenty pro aktivní spolupráci v hodině, pro spontánní reakci je nesmírně obtížné. Vyžaduje to čas a hlavně pečlivou přípravu. Učitel by se měl zajímat o kulturu, z které studenti přicházejí, o jejich tradiční hodnoty a zvyky, měl by sledovat neverbální projevy a rozdíly mezi přímým a nepřímým vyjadřováním. Toto bikulturní chování je důležité pro identifikaci těch oblastí, které budou studentům bez vysvětlení nesrozumitelné. Postoj učitele by měl být informativní, analytický, objektivní a citlivý. Měl by překonat jakékoliv snahy dokázat nadřazenost jedné kultury nad druhou, vyvarovat se definitivních závěrů a přílišné generalizace. Naopak by se měl soustředit na popis rozdílů, který mu pomůže k těmto odlišnostem přistupovat citlivě, a tak omezit kulturní předsudky studentů a rozvinout jejich toleranci k jinému sociálnímu chování.

Komunikativní kompetence jako komplexního cíle jazykového vyučování je možno dosáhnout jen za předpokladu, že výukový program bude odpovídat potřebám a zájmům studentů, které daleko přesahují rámec třídy, a že uvede studenta  do složité sítě vztahů mezi lidmi, věcmi, událostmi, kulturou, myšlením a zvyky nositelů výchozího i cílového jazyka.

 

 

Literatura

 

- Hymes, D., 1972: On Communicative Competence. In Pride, J.B. & Holmes, J.:                      Sociolinguistics, Penguin

- Hymes, D. & Corder, S., 1977: Introducing Applied Linguistics, London, Hazell,           Watson & Viney 

- Pucek, V., 1982: Úvod do studia koreanistiky, SPN, Praha

- Richards, Jack C. & Rodgers, Theodore S., 1981: Approaches and Methods in              Language Teaching , Cambridge University Press

      - Seung-Mok yang, 1994: Korea, Old to New, Seoul


 


1 Hymes, D. & Corder,S. 1977, Introducing Applied Linguistics, London: Hazell, Watson & Viney, p.92